Budeme opět ctít učitele a školu?

skola2Prof. Pavel Kalvach popsal současnou situaci v našem školství bez příkras, tedy věrohodně. Byl přítomen v loňském roce udělování medailí zasloužilým učitelům a požádal tehdejšího ministra o jakési laudatio, ve kterém jednak pedagogům poděkoval za jejich záslužnou práci a zároveň nastínil (vyjádřil naději), co by se mělo dělat, aby už konečně došlo k tomu, že učitel, vedle rodičů, bude mít výsadní postavení ve výchově dětí a mládeže a aby úroveň vzdělanosti dosáhla té hodnoty, která by byla úrovní hladiny 21. století.

Poměry v nižším a středním školství jsou opravdu neutěšené. V mnoha případech žáci a studenti nejenže v pedagogovi nevidí žádný vzor, ale dokonce se nebojí ničeho, ani toho, že jej mohou s klidným svědomím terorizovat.

Z výchovných prostředků, na ně uplatňovaných ze strany školy, si dělají legraci, neboť dobře vědí, že se jim nic nestane. Rodiče totiž škole málo pomáhají a stojí ve svých projevech, bohužel, často proti učiteli a škole vůbec. Před svými dětmi častují učitele mnohdy pejorativními výrazy, prostě si nevybírají, takže ty jsou prachobyčejně jejich potomky akceptovány. Jak jinak!?

Pokud se týče obsahu předávaného učiva, učební osnovy musí být přece zákonem a jsou, žel, rovněž obcházeny. Za příklad jistě poslouží dvě disciplíny, totiž hudební výchova a tělesná výchova. V té první se stává, že se zpívají v hodinách toliko populární písničky podle výběru žáků (i se slabomyslnými a obhroublými texty, v lepším případě s doprovodem nástroje), tedy žádná znalost not, stupnic a ani elementární poučení o významných hudebních skladatelích, no a co je vůbec tragické, poslechové skladby téměř vůbec absentují. V tělesné výchově dochází i k tomu, že se klukům hodí míč a „hrajte si“! Pozor, negeneralizuji, ale takové skutečnosti jsou rovněž známé.

Pozastavuji se též nad tím, jakým způsobem jsou vybíráni polistopadoví ministři školství. Vzpomínám na dva ekonomy a na vychovatelku školní družiny – i když ta byla v pochopení problematiky přece jenom blíže. Ani nepočítám, kolik se jich za tu dobu vyměnilo, co prosadili a nebo se o cokoli zásadně pokusili. Současná ministryně si určitě nedá za obrázek příklon k tzv. inkluzi. Budete se mnou určitě souhlasit, když napíšu, že doporučení pro ministerskou funkci dostává dotyčný/á opravdu, ale jen opravdu (jeden politik – sic!) za to, že je příslušníkem té správné strany, nikoliv za odbornost.

Nevím, jaký máte názor na tzv. kredity na vysokých školách. Mně se to příliš nezdá. Dozvěděl jsem se, že právě na tomto základě student zkoušku udělá, byť by to měla být známka 3-. Když jsem před léty studoval Ped.F UK, dílčí zkoušky z jednotlivých předmětů se odbývaly ve větší míře ústně (vedle znalostí frekventanta se cvičila i rétorika!), vyžadovala se jen seminární práce.

Dnes je situace jiná, většinou se zadávají jakési testy – na nich vidím snad jen jediné pozitivum, a to, že jsou objektivnější. V dalším potom se domnívám, že je určitý paradox v tom, když třeba akademický titul PhDr. má za jménem vědeckou hodnost PhD. (tedy v obou případech vlastně doktor filozofie). Proč ne CSc. – zde to bylo navýsost jasné, prostě kandidát věd (candidatus scientiarum).

Bylo by toho, samozřejmě, víc, s čím bych se vám chtěl dnes svěřit. Na závěr si vypůjčím od Františka Venclovského slova, když jako první čs. občan v roce 1971 přeplaval kanál La Manche – řekl: „Já su tak šťastné...“ Přičemž našinec dodává, že 27. duben 2000 byl pro něj též šťastným dnem, kdy odešel na „zasloužený“ odpočinek a nemusel v onom pozdějším marasmu dále pracovat.

Miloslav Samek

názor jednoho bývalého pedagoga

skola2 443 X

KH KV KSČM

OV v regionech

Doporučujeme

halo noviny logo

Reklama

logo komise mladeze

Go to top