Pojmenování skutků jednoho prezidenta

masks 310474 960 720V uplynulých dnech jsme byli svědky nebývalé a bezpříkladné adorace Václava Havla u příležitosti výročí jeho 80. narozenin. V televizním rozhovoru moderátorky s ředitelem ND Janem Burianem, sochařem Kurtem Gebauerem a Dagmar Havlovou to vše účastníci disputace bezesporu potvrdili. Nejenom, že na piazettě ND vznikne náměstí Václava Havla, ale bude zde umístěno srdce, vytvořené právě zmíněným sochařem.

Vedle toho bude uspořádán Mezinárodní divadelní festival, věnovaný odkazu Václava Havla, na kterém vystoupí Běloruské svobodné divadlo a Petrohradský soubor. V této souvislosti byla zmíněna Pražská křižovatka, čili kostel sv. Anny, ve kterém měla být některá vystoupení. Pochopitelně, nezapomněli připomenout nepřijatelný běloruský režim, ztělesňovaný prezidentem. Bojují totiž proti větrným mlýnům. Je jistě zajímavé, že Lukašenko se těší obrovské přízni tamější veřejnosti, neboť postavil zemi na úroveň, která snese srovnání s nejvyspělejšími státy. Jenomže v očích besedníků je diktátorem – a basta!

Před několika lety jsem zpíval na sborovém festivalu v Itálii, kde vystupoval kvalitní a velmi početný smíšený pěvecký sbor z Minsku. Jelikož se rusky domluvím, hovořil jsem (a nejenom já) se sboristy, kteří jeden jako druhý si velice pochvalovali mimořádnou podporu kultury v tomto ohledu. Výtečně zpívali a jednoduše – byli naprosto uvolnění.

A nyní ke zbožnému uctívání V. Havla. Chtěl bych je uvést slovy písně Tomáše Kluse „Za co, pane bože, za co…“ Byl bych rád, aby to, co teď napíšu, nebyla řečnická otázka.

Václav Havel především vymyslel neologismus sousloví „humanitární bombardování“, když se o akci amerického letectva (mimochodem bez mandátu OSN) z března až června 1999, spojené s bombardováním Srbska, vyjádřil – cituji: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat – nálety, bomby nejsou vyvolávány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární.“ Spokojeně se díval na to, že za tři měsíce náletů přišlo o život 3 500 lidí, z toho 2 500 civilistů. Přitakával mu, jak jinak, příslušník české větve rodu Schwarzenbergů (?!), Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas kníže ze Schwarzenbergu, zkráceně Karel Schwarzenberg, postižený spavou nemocí. Myslíte si, že se jedná vpravdě o Čecha? Já ne!

Václav Havel sliboval pravdu, lásku, blahobyt a prosperitu. Ani jedno z proklamovaného se nesplnilo. Zato si ale zařídil sám sobě navrácení majetku, zabaveného podle Benešových dekretů.

Jako kulisák byl průměrný, jako spisovatel jen podprůměrný. Zahradní slavnost, Vyrozumění a Ztížená možnost soustředění nebyla, podle mého soudu, absurdní díla o tehdejší době, ale svědčila o absurditě, tedy rozporuplnosti jeho samotného. Nositel Nobelovy ceny Samuel Beckett se svým Čekáním na Godota by se divil,kdyby se býval dozvěděl o Havlově počínání s absurdním dramatem. Jediné Havlovo dílko, při kterém jsem se usmíval, jsou Protokoly, psané jazykem ptydepe. Nedávno jsem slyšel jeden vtip (vycházející patrně ze skutečnosti): „Říká jeden – představ si, Václav Havel je hodně překládán. Druhý na to vece – ano, jeho knihy jsou překládány ze skladu do skladu.“

Tehdejší prezident se vyjadřoval značně hanlivě o Bedřichu Engelsovi, jako o bezvýznamném filozofovi 19. století. To je opravdu, ale opravdu (Klaus – sic!) urážka nejhrubšího zrna, když takto hodnotí „filozofická nula“ autora jedné z jeho stěžejních knih s názvem Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu – zmiňuji jen jako příklad, vedle dalších jeho hodnotných děl.

Ani Michael Žantovský ve své obsáhlé knize s prostým názvem Havel nevzpomíná na něj jednoznačně pozitivně, byť byl vlastně prvním v jeho okolí. No, a musím zde zařadit ještě i citát Jana Rumla: „Havlovy stinné stránky se projevily na Hradě, choval se jako král, neuznával parlament."

Havel byl notorický opilec a lhář, jakož i přisluhovač jakéhokoliv režimu. Jsou přece známy jeho opilecké excesy v hospodě nedaleko Hrádečku a orgie kamarádů disidentů v místě bývalého statku. Dnes je vše považováno za kulturní události, které se tam odehrávaly.

Tolik k rozporuplné osobnosti Václava Havla. Pochopitelně, mohl bych zdůraznit i jeho „přímluvu“ k pravdě a lásce (tolikrát již zmiňovanou). Na to vzpomíná ale již více lidí s kyselým úsměvem, neboť je moc dobře známo, že hrdlouhal, čili nestydatě lhal.

Miloslav Samek

skola2 171 X

KH KV KSČM

OV v regionech

Doporučujeme

halo noviny logo

Reklama

logo komise mladeze

Go to top