ROZHOVOR s doc. Stanislavem Holubcem ke vzniku republiky

PŘEJI REPUBLICE, ABY ASPOŇ JEDNOU ZA TOTO STOLETÍ ZAŽILA NÁVRAT PROGRESIVNÍCH DĚJIN

Jste historik. Je rok osmičkových výročí, tedy osmiček, kdy se prý vždycky něco stane. Věříte v to?
Holubec evropský festival filozofieMáme jistotu, že kdykoli přijde rok končící osmičkou, tak budou nějaké oslavy a bude se častěji diskutovat o dějinách. Pokud dojde v rámci oslav třeba k nějakým konfliktům, stanou se z nich historické události. Nebo vláda vyhlásí nějakou novou věc u příležitosti výročí (vzpomeňme na znárodnění 28. října 1948 a federaci 28. října 1968), takže kvůli osmičkám jedněm přibývají osmičky nové.

Kdybych zvolil třeba devítky, dopadl bych stejně anebo alespoň podobně?
Jak z osmiček, tak devítek je zřejmé, že moderní politické dějiny v obdobích míru fungují v určitých cyklech. Máme zde dvacetiletí prvorepublikové a dvě dvacetiletí vlády KSČ, i současná politika vykázala jisté dvacetiletí: Systém dvou hlavních politických stran ČSSD a ODS se vytvořil v letech 1993 až 1996 a zanikl pádem ODS v roce 2013 a pádem ČSSD v roce 2017, tedy opět po zhruba dvaceti letech.
Ale jsme u osmiček. Jak byste hodnotil ty, které nás letos ještě čekají? Začněme rokem 1918.
Rok 1918 vyplývá v mnohém z let 1914 a 1917. Byla to především Leninova revoluce, která nastolila zcela novou mezinárodní situaci a stala se událostí století. Rok 1918 a také rok 1919 je pro mě významný především v tom, že se ukázalo, že podobné revoluce ve středu a na západě Evropy nemají šanci. Nezapomeňme, že v říjnu vypukla vzpoura námořníků v Kielu, počátkem ledna 1919 byla potlačena vzpoura Spartakovců, v dubnu 1919 se uskutečnil pokus o Bavorskou republiku rad. Stále více se přikláním k názoru, že to byla právě tato léta, kdy se ve skutečnosti rozhodlo o budoucím neúspěchu sovětského socialismu, ačkoli tento přežíval až do roku 1991 a vedle neúspěchů jsou na jeho kontě bezpochyby i různé úspěchy a zásluhy. Nicméně tím, že alternativa ke kapitalismu vznikla v zaostalé evropské zemi a nepodařilo se ji rozšířit do evropského jádra a zápasila o existenci v obklíčení, musela tato alternativa dospět k autoritářské podobě a rozhodla tak o své budoucí porážce.
Pokračujme osmičkovou hrou, co rok 1938?
Rok 1938 není jenom Mnichov, je to i počátek oné neslavné druhé republiky, pravicové diktatury, která zakázala KSČ, vyháněla emigranty před fašismem, nechala propuknout antisemitismu, katolickému fundamentalismu... KSČ v roce 1938 obstála velice dobře, až na svou neochotu kriticky pohlédnout na moskevské procesy. V květnu 1938 totiž skončil poslední z velkých moskevských procesů, kterému padl za oběť např. Bucharin. Pokud si o moskevských procesech něco bližšího čteme, je zřejmé, že mezinárodní obklíčení je vysvětluje jen částečně, že procesy plynou také z logiky autoritářského systému, který se v SSSR vytvořil ve druhé polovině dvacátých let a z osobních vlastností vůdce sovětského svazu. Zatímco o vůdci nacistů si nikdo nemohl dělat iluze a on jen uskutečňoval, co napsal v Mein Kampfu, Stalin a systém, jenž vytvořil, zabil definitivně naději, že Sovětský svaz představuje společnost nového typu. Na tom nic nemění, že jeho jméno bylo za války spojováno s nadějí na osvobození.
A rok 1948?
Miloš Zeman označil Únor za faktickou porážku KSČ. Navázal tím na prof. Věňka Šilhána, který v devadesátých letech říkal, že komunisté si musí uvědomit, že listopad 1989 je i jejich vítězstvím, například v tom, že mohou dnes kritizovat vedení své strany bez strachu z existenční likvidace. Se Zemanem se ale rozcházím v jednom: Nemám pocit, že se v Únoru jednalo o jakýsi jednostranný plán KSČ. Rozbíhala se studená válka, jak Sovětský svaz, tak USA vyvíjely tlak, aby se země přidala na jednu či druhou stranu bloku. Například v Itálii nebo ve Francii byli komunisté krátce před tím vymanévrováni z vlády. Stalin také tlačil na československé komunisty, aby nastolili sovětský model. Nekomunistické strany bezpochyby připravovaly omezení vlivu KSČ, slibovaly si to od nadcházejících voleb a vlastně samy zahájily Únor v panice, že probíhá tiché obsazování mocenských pozic komunisty. Síly, které chtěly pokračovat ve stávající politice, například Jan Masaryk a Beneš, ztrácely za dané situace rychle vliv.
Podobně v KSČ byli jak lidé, kteří chtěli nastolit mocenský monopol, tak lidé, kteří usilovali o zachování stávající spolupráce. Zkrátka i já bych Únor označil za porážku pokusu o demokratický socialismus daný Košickým programem, ale na rozdíl od Zemana bych nekladl vinu tak jednoznačně na bedra KSČ.
Konečně je tu rok 1968…
Pro mě jde o největší událost českých moderních dějin. Jak říkal Karel Kosík: »Jako záblesk a tušení jediné cesty, která může lidstvo zachránit před globální katastrofou, jako nesmělý náznak imaginace, z níž se jednou zrodí nové paradigma.« Podobně dodával Eduard Goldstücker: »Historicky vzato představuje situaci, v níž se vývoj společnosti dostal nejblíž k uskutečnění demokratického socialismu.«
I když dnes víme o jeho limitech, zejména o základním dilematu, jak spojit svobodu a socialismus, ten samotný pokus je úctyhodný. Zároveň nikdo nesmyje obrovskou vinu Sovětského svazu za jeho zničení. Plody 21. srpna KSČM dosud sklízí v tom, že její volba je i padesát let poté pro většinu občanů nepředstavitelná.
V této souvislosti je třeba přivítat, že v čele KSČM nestanuli lidé, kteří označili 21. srpen za »velké vojenské bububu«. Přiznám se, že jsem žasl nad bohorovností tohoto výroku. Pokud někdo takto označí zavraždění několika desítek občanů republiky okupačními vojsky, jako levicový politik se v mých očích diskvalifikuje. Tito lidé argumentují, že prý každá velmoc hájí své teritorium, prý Američané tehdy také vojensky intervenovali v zemích, které se jim chtěly vzdálit. No jo, ale nebyl Sovětský svaz socialistickou zemí, která měla z definice nastolovat mezi ostatními socialistickými zeměmi zcela jiné vztahy, než je tomu mezi zeměmi kapitalistickými? Zkrátka nebylo to žádné bububu, byla to tragédie pro socialismus, byl to imperialistický akt, kterým si Sovětský svaz utržil obrovskou ostudu a tisíckrát se mu to vrátilo.
Letos slavíme, nebo si připomínáme sto let republiky. Slavíme, nebo připomínáme, slyšíte v otázce ten rozdíl?
Jistěže je co slavit, například nová republika zavedla volební právo žen, První máj jako státní svátek, osmihodinovou pracovní dobu, možnost se označit za ateisty. Je třeba ale také připomínat, že v republice se rychle dostali k moci pantátové, osvědčení političtí machři z dob monarchie, pro které byla prkenice bližší než demokracie a že první republika sice pateticky odsuzovala »úpění za Rakouska«, ale nepotrestala soudce, kteří posílali lidi za války na smrt v době stanného práva i za to, co řekli v hospodě, že nechala sloužit pány Bretschneidery nadále u policie.
Jak vy osobně, jako historik, vnímáte vznik republiky?
V roce 1915 požadoval Lenin vznik Spojených států evropských, což je alternativa k Evropě imperialistických velmocí, která by mi vyhovovala nejvíce. Dvacáté století nás ale také naučilo, že Evropa je příliš rozdílná, takže je podobný projekt extrémně těžké uskutečnit. Jiný velký myslitel radikální levice, Bohumír Šmeral, navrhoval federalizaci Rakouska, což bylo opět velmi racionální z hlediska mezinárodní politiky i hospodářského rozvoje, ale opět obtížně uskutečnitelné, neboť národní hnutí malých národů se těžko chtěla spokojit s něčím jiným, než je národní stát. Tak vznikla v Evropě po pádu panství Habsburků, Osmanů, Hohenzollernů a Romanovců pestrá mapa malých států, bohužel příliš malých na to, aby dobře fungovaly, a v příliš velké blízkosti velmocí.
Myslíte, že se všechno zakladatelům povedlo, anebo v lecčems přece jen bylo více touhy než reálií?
Karty, které by rozdány porážkou ústředních mocností a následným Versailleským mírem, šlo změnit těžko. Žádný státník by nedokázal získat české Němce pro republiku tak, aby mezi nimi po nástupu Hitlera převládl názor, že se nejedná o volbu mezi ČSR a Říší, ale o volbu mezi diktaturou a parlamentní demokracií a v důsledku toho by chtěli hájit ČSR, podobně jako německy mluvící Švýcaři neměli zájem o rozbití své vlasti. Příkopy mezi Čechy a Němci byly od 19. století příliš hluboké. Pokusy zapojit české Němce více do vlády narážely na odpor českých nacionalistů (Kramář: Němci do vlády, my do revoluce). Prvorepubliková KSČ nabízela národnostním menšinám svého času právo na sebeurčení až do odtržení, což při pohledu na národnostní mapu vypadalo logicky, ale pochopitelně by hluboce ranilo identitu českého národa, podívejme se na Maďary, jak dosud hluboce trpí dezintegrací Uher.
A co republice přejete do dalšího století?
Přál bych jí, aby si alespoň jednou za toto století zažila návrat progresivních dějin, něco podobného, čím bylo pražské jaro vůči sovětskému systému, tedy celospolečenské hnutí za humanističtější, solidárnější a ekologičtější alternativu vůči systému současnému. Taková událost vypadá dnes vzdálenější než kdykoli před tím, ale víme z dějin, jak mnohé, co se jeví vzdálené, může být velmi blízké. Jak říkal Lenin v exilu, my se našeho cíle již nedožijeme.
Jaroslav KOJZAR
In: Haló noviny, 30.dubna 2018

FOTO – Z Evropského festivalu filozofie

Stanislav Holubec pochází z Hradce Králové a v roce 2002 kandidoval do Poslanecké sněmovny za KSČM.

skola2 43 X

KH KV KSČM

OV v regionech

Doporučujeme

halo noviny logo

Reklama

logo komise mladeze

Go to top