110. výročí narození Anežky Malé ze Smiřic

anezka mala wAnežka Malá
9.1.1910 - 25. 11. 1942
Anežka Malá se narodila dne 9.1.1910 ve Smiřicích jako první dcera Františka a Marie Mládkových. Její otec byl železniční zřízenec. Vychodila tři třídy měšťanské školy ve Smiřicích s dobrým prospěchem. Po vyjití školy ji matka připravuje pro praktický život, Anežka se učí šít a vařit. Již jako žačka vstupuje do DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota – pozn. P) a skautingu. Její mládí je radostné, ničím nekalené, a všechny její kamarádky ji mají velmi rády. Pro svoji chytrost a nadání stává se vedoucí oddílu skautek, s nimiž strávila několik krásných výletů do přírody, na které potom v životě ráda vzpomínala, zvlášť na Prachovské skály, kde několik dní tábořily. Její mládí, její milá povaha, její plavé vlasy, modré oči a jemná růžová tvář a svižná postava daly příčinu k tomu, že jí brzy začali nadbíhat mládenci, které vytrvale odmítala až na Karla Malého, který byl nejvytrvalejší a tak se Anežka vdává za něho velmi mladá, je jí něco málo přes 17 let. Její muž Karel je o 11 let starší, velmi rozumný, dávno pevný komunista.

Když bylo Anežce něco málo přes 18 let, porodila synka, který dostal po otci jméno Karel. Mateřství ji zaujalo cele. Přes své mládí stává se tou nejobětavější matkou. Vychovává svého synka přes všechny překážky z obtíží jeho dětských nemocí ve zdravé a krásné dítě. Její manžel byl truhlářský dělník, pro svoje přesvědčení, pro to, že byl komunista v době krise, která nastala byl často bez práce a odkázáni byli dost často na podporu od odborové organisace. Neměla nikdy nadbytek, musela s každou korunou počítat a byla velkou umělkyní, jak korunu ušetřit. To, že nastala ta velká hospodářská krise, že její manžel je často bez práce a ta nespravedlnost vůči dělníkům a všem chudým vede Anežku k přemýšlení.

Zajímá se o vše, co se děje a protože její muž je uvědomělý komunista, nalézá u něho vždy vysvětlení na svoje dotazy, a tak vniká hlouběji a hlouběji do politického a hospodářského života. Příští léta plná nezaměstnanosti, bídy a útlaku všeho pracujícího lidu, než Anežka velmi z blízka poznává, dělají z ní komunistku a zařazují ji mezi společnost jako rovnou. Anežka studuje a čte marxistickou literaturu. V roce 1934 prochází prvním večerním školením strany.
Navštěvuje schůze, na které si již sama dělá referáty. Upozorňuje na sebe vedoucí strany a tak se stává, že jeden vedoucí jí píše: „Nejsi určena k tomu, abys stála v řadě, ale k tomu, abys stála v čele a řady vedla.“ To tenkrát zapůsobilo na Anežku až do hloubi srdce, zburcovalo cele její vědomí. Celým svým mládím, nadáním a citem se vrhá do víru politického života. V roce 1935 je poslána do leninské školy v SSSR, kde byla jen 4 měsíce, dva v Moskvě a dva na Kavkaze. Život v zemi socialismu udělal na ni hluboký dojem a tak po návratu, v době, kdy u nás se rozlézá fašistická demagogie, přesvědčuje a poučuje, že jen obrátíme-li se k Rusku, bude naše politika správná. Volala po jednotě národa, po sloučení rolníků a dělníků, po odstranění kapitalismu, hlavně Beranovy vlády, po sloučení sociálních stran, poukazovala na nebezpečí války. Nebála se mluvit na projevech o 1. máji, kdy za sebou měla četnickou asistenci, ani na Ruském hřbitově (Josefov) kde u pomníku padlých, při shromáždění lidu i služebníků kapitálu dovedla říci pravdu proti vládě a pak se ztratit v davu (to samé dělala na příklad při pohřbu na začátku okupace). Byla to bojovnice, která za právo a lepší budoucnost pracujících dovedla jíti neohroženě vpřed. Byla dobrou organizátorkou ženského hnutí, bylo mnoho a mnoho schůzí, na kterých referovala. Znaly ji textilačky z celých severovýchodních Čech. Nabádala do boje proti fašismu, a také za bojů ve Španělsku, když se u nás organisovala pomoc a výprava bojovníků do Španělska velmi pomáhala. Milovala nade vše La Passionarii a na její oslavu pořádala mnoho večerů. Potom byla na dvouměsíčním školení politickém v Semilech v letním táboře a příští rok na politickém školení v Řadově v Orlických horách. Byla to vysoká politická škola, na kterou byli vybráni jen opravdu nejvyspělejší soudruzi. Vracela se vždy nabita vědomostmi, pevnější a odhodlanější k dalším bojům. A že bude nutno bojovat, to nasvědčovala politická situace.
Přišel březen 1939
Komunistická strana byla zakázána. Vešla do ilegality. Anežka tak, jako řada jiných soudruhů měla být zatčena hned 15. března, ale nestalo se tak dík četnickému strážmistru. To ale Anežce nenahnalo strachu, počítala s tím. Dělala si z toho dokonce legraci, jak prý bude dělat v koncentráku dřepy, byla připravena na vše. První nebezpečí bylo odvráceno, ale netušila tenkrát, že mnohem vetší na ni čeká. Její domov byl několikrát prohlédnut četníky, ale vždy bez výsledku, neboť vždy hledali tak, aby nic nenašli také proto, že vše, co bylo nebezpečné včas uklidila.
Instruktorkou KSČ v letech 1939–1940
Vedoucí soudruzi byli pozatýkáni. Anežka nastupuje na jejich místo. Pracuje s ilegální skupinou vedenou Jiřím Purkyněm, navazuje spojení se Dvorem Králové, Českou Skalicí, Červeným Kostelcem, Jaroměří a jinde. Soudruh Rudolf Térer, ilegálním jménem Karel ji často navštěvuje v bytě a spolu organisují další postup práce. Anežka byla spolupracovnicí časopisu “Čin“, který kolportoval i u nás ve Smiřicích tak, že soudruh Josef Vlček jej vozil z Hradce od s. Melichara. Též rukopisy na letáky i jiný materiál, který ve Smiřicích za pomoci p. Holečka Stanislava se rozmnožovaly letáky, které potom vykonávaly své poslání ve Smiřicích i dál v kraji. Anežka byla statečná pracovnice. I sama napsala letáky. K zemědělskému a průmyslovému dělnictvu, kde vyzývala do boje proti fašismu ( to psávala v noci, protože už jí hrozilo nebezpečí zatčení), které končívaly provoláním: Pryč s fašismem! Ať žije Sovětský svaz! Ať žije jednota národa apod. Ty letáky jí zase rozmnožoval pan Holeček a v noci byly rozdány po Smiřicích a v závodech. Tenkrát to bylo ledaskomu divné, kdo ty letáky vydává a Anežka se tomu v duchu smála. Co volného času, co cest, které vykonávala na kole, co námahy a nebezpečí bylo v tom všem a jak to ráda vykonávala.
Rok 1940
Situace pro Anežku se stává velmi nebezpečnou, protože soudruzi, kteří s ní pracovali, byli zatčeni a Anežka měla obavy, že bude též zatčena. Na podzim dostává upozornění, aby se ukryla, že nebezpečí pro ni je velké. Dostalo se jí i možnosti jiné legitimace a ujet z domova. Tenkrát byla na rozpacích, zda má odejít, ale rodina to byla, která tomu zabránila. Byla připravena na vše, a hlavně na to, že bude zatčena.
To už hodinu od hodiny a den ze dne čekala kdy pro ni přijdou. Neplakala a nenaříkala a její vírou a nadějí bylo, že to fašisté nikdy nevyhrají a tou vírou sílila i lidi, s nimiž přišla do styku. Byla zaměstnána v cukrovaře v kampani a dne 18. listopadu 1940 uprostřed práce dostává spěšnou zprávu, že pro ni doma je gestapo a když ji z kanceláře vyzvali, ať se tam dostaví, věděla co je, a řekla sluhovi „běžte, já za vámi hned přijdu.“ Ale nešla do kanceláře, kde na ni gestapáci čekali, Ale druhou stranou továrny utekla ven, a přímo do transportního vlaku, který tam stál. Díky železničářům, kteří Anežku schovali se tenkrát nedostala do spárů gestapa. Do večera pracuje přestrojena za železničáře na vrchní stavbě a zatím, co gestapáci prohledávali celou továrnu a hlídali nádražní budovu. Za noci pak odjíždí nákladním vlakem do Jaroměře. Tím dnem jí nastává těžký život hledaného a stíhaného bolševika.
Skrývá se v České Skalici, v Červeném Kostelci, v Pěkově, na svátky vánoční odjíždí do Holic, kam za ní jede její manžel se synkem. Tenkrát psala z Pěkova: „Hoří mi tady půda pod nohama, ačkoli je velký mráz.“ To bylo velké zatýkání i tam a Anežka se musela uklidit. Z Holic odjíždí do Dvora Králové, kde u manželů Svobodových je velmi dobře ukryta a kteří ji poskytli velmi dobré pohostinství. Domů přijížděla v noci a celé dny se velmi střežila, aby se neprozradila, ale touha po dítěti byla silná. Pak zase byla v Pěkově u Knittlů a stále ještě spolupracovala v ilegalitě. Dopisy, které posílala na adresu svojí kamarádky se dorozumívala se svoji rodinou. Tak žije těžký život a mračna se nad ní stahují. Z Pěkova odjíždí do Prahy, kde se uchytila k delšímu pobytu, ale za týden po příjezdu dne 21. června 1941 byla v Praze zatčena a odvezena na gestapo do Hradce. Stalo se tak proto, že gestapáci ji hledali u nich doma, a nešťastnou náhodou přišli na dopis, který měl její manžel pro ni napsaný i s její adresou do Prahy, pak už to bylo pro ně ovšem velmi lehké. Jejího manžela též sebrali a její matku velmi obtěžovali a hrozili jí, že jí také seberou.
Anežka vytrpěla mnoho krutostí při výsleších. Mstili se jí i za to, že jim unikla. byla mezi posledními té skupiny a bylo těžko zapírat. Když odjížděla do Drážďan, měla prý trest vyměřen na 8 let. Z Drážďan je transportována do Budišína a má stále velkou naději, že se vrátí domů. Její dopisy jsou plny víry a ačkoliv ve věznici trpí nedostatkem, nikdy si nestýská a povzbuzuje rodinu, aby to klidně nesla, že bude zase dobře. Ale shodou nešťastných okolností, které ji přitížily a hlavně heydrichiáda, je odvážena v létě 1942 do Berlína, kde lidový soud 26. srpna ji odsoudil k trestu smrti.
Autor neuveden, materiál vznikl na KV KSČ v Hradci Králové
ZDROJ: http://www.smirice.eu/lide/mala/mala.htm
skola2 164 X

KH KV KSČM

Reklama

logo komise mladeze

Go to top