×

Upozornění

JUser: :_load: Nelze nahrát uživatele s ID: 450

Musíme se umět o člověka postarat po stránce sociální i zdravotní

zdenka sarova 2Musíme se umět o člověka postarat po stránce sociální i zdravotní.

Rozhovor Haló novin s Bc. Zdeňkou ŠÁROVOU, zastupitelskou Královéhradeckého kraje a kandidátkou krajských voleb za KSČM.

Končí vaše první volební období v Zastupitelstvu Královéhradeckého kraje a znovu kandidujete. S jakými pocity?

Ano, moje první volební období se chýlí pomalu ke konci.

Říká se, že první volební období člověk využije nejvíc k tomu, aby se pořádně rozkoukal, jak probíhá jednání zastupitelstva, pořádně se zorientoval v práci krajského úřadu a nabral zkušenosti z práce ve výboru a myslím si, že to tak opravdu je.Jde také o to poznat kolegy a naučit se s nimi jednat a vycházet.

Pracujete především v sociální oblasti. Je podle vás správné, že kraj už několik období rozvoj sociálních služeb plánuje?

Myšlenka i praxe je to určitě dobrá a jsem ráda, že se plánování daří. Ale jak sleduji praxi, zjišťuji, že mnohdy není dotažena do konce. Například v poslední době aktivizační služba u nás v Jaroměři, kde musel skončit jeden provozovatel a nahradil ho jiný. Myslím si, že úředníci by mohli být aktivnější a více pomáhat provozovatelům služeb a ne hasit až požáry, ať již výměnou provozovatele, nebo personálními opatřeními.

Domnívám se, že bude třeba posílit kontrolu a poskytovat větší pomoc provozovatelům. Také když se někde plánuje třeba pobytová nebo terénní služba, měli bychom si nejprve pořádně ujasnit, jestli je potřebná právě v této lokalitě kraje a právě v tomto rozsahu a charakteru služeb.

Obyvatelstvo kraje stárne a objevuje se stále naléhavější potřeba specializovaných sociálních služeb pobytového charakteru, rozmístěných rovnoměrně po kraji. Sociální služby jsou v kraji zařazeny do sítě, která by měla pokrývat celou objektivní poptávku. Síť se aktualizuje dvakrát ročně. Myslíte si, že je to dostačující interval?

Myslím si, že by interval aktualizace mohl být kratší. Pokud se sociální výbor schází každý měsíc, mohly by se aktualizace sítě uskutečňovat jednou za čtvrtletí. To neznamená, že se každé čtvrtletí musí něco měnit, ale pokud nastane potřeba změny, není nutné čekat nebo sahat po mimořádné aktualizaci sítě. Výbor jako volený poradní orgán zastupitelstva by tak měl mnohem lepší přehled o vývoji služeb a kvalitě jejich poskytování.

Považujete za správný postup kraje, který raději rozšiřuje objem poskytované péče u současných poskytovatelů, místo aby zařazoval do sítě stále nové žadatele?

V podstatě ano, ale pokud by se našel poskytovatel služby, která v kraji chybí, tak by se určitě do sítě dostal. Na druhé straně je pochopitelné, že se rozšiřuje objem poskytované péče u současných ověřených služeb, místo aby se podporoval vznik stejné služby u nového subjektu. Výjimkou může být jen územní hledisko, tedy skutečnost, že v určité lokalitě kraje není daná služba dostupná.

Kraj nám stárne, ale samospráva nehodlá rozšiřovat počet lůžek v pobytových zařízeních pro seniory. Je to správné?

Vycházíme ze správného názoru, že by senior měl co nejdéle je to možné zůstat ve svém přirozeném domácím prostředí, na které je zvyklý a potřebné sociální služby mu poskytnou terénní sociální pracovníci a rodina. Nechceme, aby byli naši senioři odkládáni do ústavů v době, kdy se o ně můžeme společně s rodinou postarat u nich doma. Z praxe však vím, že je mnoho případů, kdy terénní služba nahrazuje péči rodiny, která se o stařečka či stařenku už postarat nedokáže a situace se řeší, až když senior zkolabuje a musí být třeba s banální dehydratací převezen do nemocnice. Sociální šetření poměrů v rodině by se mělo zřejmě konat mnohem důkladněji a častěji, aby k takovým jevům nedocházelo a včas se zjistilo, kde dochází v rodině k zádrhelům.

Zmínila jste sociální šetření. Jak vlastně probíhá?

Dvě jsem si zažila na vlastní kůži. Začíná to papírováním na úřadě, kde se ujasňuje, o co vlastně v daném případě jde, ale důležité je šetření v místě bydliště, kde sociální pracovník má povinnost zmapovat situaci v rodině, kolik lidí v domácnosti bydlí a jak a kdo by se o daného člověka mohl postarat, co vlastně potřebuje a jestli péče o něj spočívá třeba jen v denních nákupech, větším nákupu, základní pomoc s úklidem, nebo jde už o zajištění fyzických potřeb člověka. Takové je šetření, ale hlavně jde o to přijít na to, co rodina opravdu potřebuje.

Sociální pracovníci hovoří často o tom, že rodiny berou státní příspěvek v bezmocnosti jako svůj další příjem, nikoli jako peníze, za něž mají nakoupit službu pro člověka, jemuž se příspěvek vyplácí. Je to tak?

Nakolik mám zkušenosti, tak se rodiny snaží většinou využít tento příspěvek opravdu pro potřeby člověka, o něhož pečují. Jsou pochopitelně i rodiny, které obstarají některé jeho potřeby samy, aby za ně nemusely platit, ale snaha terénních služeb je taková, aby osoba, o níž se starají, dostala celý komplet služeb, které potřebuje. Rodina totiž i přes dobrou vůli nedovede vždy posoudit skutečný stav a potřeby toho, o něhož pečují a ne vždy o něho pečují tak, jak skutečně potřebuje. Na druhé straně je pravda, že pokud třeba stařeček s rodinou nebydlí, o jeho potřeby se stará sociální pracovník a rodinu vidí jen jednou za čas, někdy jen po převzetí důchodu, pak s ní ztrácí kontakt a může psychicky strádat.

Hodně se hovoří o humanizaci pobytových služeb a jejich deinstitucionalizaci. Jak tento trend vnímáte?

Je správné, že kraj nerozšiřuje kapacitu sociálních služeb, ale mění jejich charakter tak, jak se mění potřeba poskytovat klientům speciální péči. Můj názor je takový, že je důležité co nejdéle umožnit lidem zůstat v jejich domácím prostředí. A potom, když už to není možné, jim umožnit pobyt v zařízení, které domov co nejvíce připomíná. Tím myslím v případě osob se zdravotním postižením chráněné bydlení. Není řešením zaměnit velké ústavy za ústavy malé. Stejně jako není řešením shromáždit domácnosti chráněného bydlení mentálně postižených v jednom místě. Na druhé straně i osoby v chráněném bydlení se mohou dostat do situace, kdy budou potřebovat ústavní péči. Proto pro mne úplná deinstitucionalizace, tedy zrušení ústavní péče, není přijatelná. Například jsme navštívili domov seniorů, kdy mají oddělení speciální péče a ačkoli to návštěvník na první pohled nevnímá, klienti jsou tam výrazné omezeni ve volném pohybu, především proto, aby neublížili sami sobě. Mají identifikační náramky, které mapují jejich pohyb po areálu. Na schodišti mezi poschodími, která jsou oddělena jen vizuálními zábranami v podobě květin, musí být umístěn tichý alarm, aby informoval personál o pokusu vyhrazenou část zařízení opustit. Tak, jak se mění skladba klientů domovů, tak by se měla měnit jejich vybavenost a zaměření personálu. O to se kraj snaží především.

Pokud mluvíme o budoucnosti, představovala bych si propojení chráněného bydlení s menšími ústavy, kde by byli lidé, o něž musí být postaráno celých čtyřiadvacet hodin. To žádná rodina nezvládne.

Jak vnímáte názory, které zaznívají především ze zahraničí, že identifikační náramky omezují osobní svobodu klientů?

Omezování osobní svobody si představuji úplně jinak. V žádném případě k ní nedochází. Muselo by dojít k významnému zásahu do života osobnosti, a to do základních práv a svobod. Pokud znemožňujeme pohyb klientů, tak opravdu jen z důvodů, jak již jsem zmínila, protože by si mohli ublížit. V žádném případě ale nedochází například k zabavení pomůcek osob tělesně postižených, kde bychom mohli hovořit opravdu o omezování osobní svobody. Náramky jsou ve prospěch klientů, cílem je jejich ochrana.

Na druhé straně však jak humanizace, tak chráněné bydlení jsou mnohem náročnější na personál. Jak se s tím vypořádat?

Je to tak, ale musíme se o člověka umět postarat jako po stránce sociální, tak zdravotní. Vím, že myšlenka pečovat o potřebného člověka co nejdéle v jeho domácím prostředí je také z ekonomického pohledu výhodnější, vyjde kraj laciněji, ale naštěstí to není hlavní důvod, proč ji kraj prosazuje. Kdyby ekonomická kritéria byla hlavní, nikdy by kraj nesáhl k transformaci pobytových služeb, jako to činí nyní, kdy se uskutečňuje první etapa třeba v Hořicích a další transformace se chystá, ale šel by jinou cestou. Nárůst počtu pracovníků v sociálních službách je přirozený vzhledem ke změnám ve skladbě klientů pobytových zařízení, jejich bezmocnost roste, proto je potřeba péče o ně větší.

Vaší srdeční záležitostí je sociálně právní ochrana dětí. Jakou roli v jejím zlepšení hrajete?

Zapojila jsem se aktivně do snahy upravit novelu Zákona o sociálně právní ochraně dětí tak, aby byla vůči dětem vstřícnější a v praxi proveditelnější. Jsem koordinátorkou parlamentní pracovní skupiny pro přípravu novely. V současné době jsem spíše nespokojená, protože dochází k určité stagnaci práce. S ministerstvem je spolupráce nedobrá, sice vědí, že problémy jsou, ale věří, že vše postupně vykrystalizuje a praxe si tzv. sedne a bude klid. Já jsem ale přesvědčena, že v případě ochrany sociálně slabých, a zvláště pak u dětí, je nutné problémy řešit hned a nečekat, až vykrystalizují. Máme už případy, kdy děti musí odejít z biologických rodin do náhradních pěstounských rodin (do tzv. přechodných pěstounských rodin) a ani po roce v náhradní rodině není znám další osud dítěte. Dítě se domů vrátit nemůže a v přechodné pěstounské péči překračuje zákonný limit a je nutné opravdu rychle hledat řešení. Dítě je pak např. svěřeno do dlouhodobé pěstounské péče, takže jde do třetí rodiny. A protože je klasických pěstounů zoufale málo, problém vidí i pěstouni na přechodnou dobu. Vidí, jak se život malému dítěti komplikuje. Dítě ale nemá možnost se vyjádřit. Musí se vyrovnat se situací. Jde tu tedy o zájem dítěte? Miminka jsou tohoto podobného vývoje osudu ušetřena. Zájem o ně je stále.

V pracovní skupině jsme diskutovali už o konkrétní podobě změn zákona. Uvidím, jak to bude dál, ale dětem je třeba pomoci. Více se ale stále snažím zaměřit na praxi a jsem proto ráda, že po mém rozhovoru s naší radní za školství Táňou Šormovou, proběhlo na Krajském úřadě jednání o problematice ohrožených dětí. Zde se hovořilo hlavně o praxi, a to se zástupci dětských domovů, odboru sociálních služeb aj. V jednání budeme pokračovat a výstupy z nich budeme jistě schopni předat i na MPSV. V červnu jsem pozvána do Senátu, kde bude probíhat veřejné slyšení s tématem „Je sociálně-právní ochrana dětí v ČR dostatečná?“ Zvažuji účast. Věřím ale, že kraj bude aktivnější a pomůžeme dětem efektivněji a rychleji.

Jste také členkou komise pro seniory Rady Královéhradeckého kraje. V čem vidíte přínos této komise?

Přínos vidím v setkávání se s lidmi, kteří mají obrovský přehled o problémech seniorů a jejich aktivitách, jako je např. Růžena Rýglová, předsedkyně Svazu důchodců v kraji. Ví jak na to, ví, o čem mluví a ví, co lidé potřebují. Komise se schází dvakrát do roka, můžeme tedy mluvit o tom, že je tady jako fórum, kde je možné přijít s problémy a jak si představujeme řešení. Například bezplatné právní a sociální poradna při Svazu seniorů jsou velmi potřebné a osobně bych se přimlouvala, aby podobná možnost byla i v menších městech kraje. Například u nás v Jaroměři mohou senioři získat bezplatnou radu na městském úřadu, ale tam se v mnoha případech k informacím nedoberou. V mnoha případech jsem sama pomohla tím, že jsem pro ně informace sehnala na krajském úřadu nebo jinde. Hodně záleží na místní organizaci důchodců, nakolik pestrý program je schopna pro sebe připravit a nakolik oni sami mají potřebu se sdružovat a pomáhat si. Komise rady pak mapuje problémy a pomáhá je řešit.

Taťána LANKAŠOVÁ

skola2 308 X

KH KV KSČM

OV v regionech

Reklama

logo komise mladeze

Go to top