Občané u pietního aktu s KSČM u Hlávkovy koleje v Praze.

V listopadu 1989 většina občanů tehdejší ČSSR chtěla změny, které, žel, nebyla schopna vláda zrealizovat. Ostatně k tomu ani nedostala šanci. Občané chtěli změny rychlé a naprosto zásadní (alespoň tak se to tehdy tvrdilo). KSČ a další strany Národní fronty (Československá strana socialistická a Československá strana lidová) tedy přenechaly vládu nad republikou lidem sdružujícím se kolem tehdejších disidentů, v čele s Václavem Havlem. Stalo se tak formou civilizovanou – bez násilí. Lidem byly slibovány změny k lepšímu prakticky ve všech oblastech života a občané v tzv. revolučním nadšení všem těmto slibům věřili.

Vy, kteří pamatujete mezilidské vztahy na konci osmdesátých let minulého století a můžete je srovnávat s dobou současnou, mi dáte určitě za pravdu, že se vše výrazně zhoršilo. Lidé se k sobě stále častěji chovají v duchu hesla kapitalismu člověk člověku vlkem. Lidskost, vzájemná úcta a respekt k druhému se vytratily. Vše toto se v plné surovosti projevilo při událostech, které předcházely oslavám státního svátku Dne vzniku republiky 28. října. Veškerá osobní i mediální vyjádření tzv. stoupenců demokracie se ve vztahu k Pražskému hradu, zejména k prezidentu republiky Miloši Zemanovi a jeho tiskovému mluvčímu Jiřímu Ovčáčkovi, velmi vyostřila.