Proč kandiduji za KSČM

kscm tresne euProč jsem zůstala ve straně. Tím bych začala. Důvodů k tomu mám více. Především nehodlám plivnout na hrob tátovi, který se stal komunistou po skončení války, pocházel ze skromných poměrů a vždy jednal nezištně a čestně. Snažil se i na úkor svého volna a rodiny pomáhat všem, kdo to potřeboval. Bral zcela vážně ideje o rovnoprávnosti lidí, odstranění vykořisťování, zlepšení poměrů nemajetných. A neměl to vždy se stranickými špičkami jednoduché. Nechci být jako ti, co z prospěchářství či zbabělosti převlékají kabáty. Znám pár takových, kteří se před rokem 1989 mohli přetrhnout, aby se mohli dostat do strany a dělat kariéru, a po revoluci na komunisty plivali nejvíc ze všech.

Samozřejmě odsuzuji přehmaty a zločiny, které se staly v padesátých letech. Já se ale teprve v té době narodila, těžko jsem na tom mohla něco změnit. Není jimi vinen ani můj zemřelý otec, v té době mladý táta od rodiny. Se zděšením jsem později už sama jako matka četla o různých procesech třicátých let v SSSR, padesátých let u nás, nechápala jsem pronásledování našich letců, co nebojovali proti Němcům na východě, ale působili v RAF pod britskou vlajkou. Ale o to víc je třeba očistit a obrodit původní myšlenky a ideje socialismu a komunismu. Pokud se levici podaří v budoucnu získat opět moc, nikdy již se nesmí připustit opakování všeho, co nakonec způsobilo pád socialismu. Tedy mocenských praktik, formalismu, hledání nepřátel tam, kde bylo třeba pochybující získávat osobním příkladem, nedostatečné motivace k inovacím, podpory pochlebování a patolízalství atd. atd., bylo by možné pokračovat hodně dlouho.
Vždy jsem byla tak trochu rebel, odmítala jsem nekriticky přebírat a papouškovat to, co se mi předkládalo. Chtěla jsem si zachovat vlastní rozum, hodnotit věci objektivně a s nadhledem. Dokonce mě někdy v polovině osmdesátých let chtěli vyloučit ze strany. Paradoxem bylo, že ta soudružka z CZV KSČ, která nejvíc vyváděla a bila se v prsa, po roce 1989 položila legitimaci.
Pak se omluvím…
Mnohokrát jsme byli napadáni, že jsme se dostatečně neomluvili za zločiny padesátých let. Demonstranti před budovou ÚV KSČM nedávno řvali a psali nápisy „Vrazi!“, ačkoliv dnešní naši představitelé se buď v oné neblahé době narodili nebo dokonce ještě ani nebyli na světě!
Na to se dá reagovat jen jedním způsobem. Až se dnešní pravicové strany omluví za zločiny a hrůzy nástupu kapitalismu u nás i ve světě (které trvaly po staletí) – např. za práci dětí, vyhánění rolníků z půdy a jejich zbídačování, hlad, umírání nemajetných bez ošetření, bez jakéhokoliv sociálního zabezpečení, za bezprávný stav žen, nemanželských dětí, za války, které začali páni v touze po ovládnutí nových území, nových surovinových zdrojů a levné pracovní síly, na nichž dále bohatli, za nekontrolovanou lichvu, za mafiánské praktiky a podvody na každém kroku etc., etc.; až se církev omluví za zločiny inkvizice, za upalování jinak smýšlejících, vědců, kteří si dovolili přijít se svými objevy odporujícími církevním dogmatům, za pálení knih, za upalování a utápění čarodejnic etc., etc., pak se já omluvím za padesátá léta u nás.
Ti, co nejvíc křičí „Vrazi“, sami jsou vrahy - zabíjejí toleranci a spolupráci mezi lidmi, kultivovanou a rozumnou diskusi různých názorů, pohřbívají demokracii.

Proč se to nepovedlo
Jak sama hodnotím to minulé období? Kde vidím příčiny, že se to prostě nepovedlo? Nechci psát o nějakém rozkladném působení západních emisarů, i když zejména v padesátých a šedesátých letech se to bezesporu dělo včetně otevřeného násilí. Hlavní jsou samozřejmě vlastní chyby režimu.
Přednost měla kvantita nad kvalitou. Ve všech sférách (ekonomika, výroba, přijímání kandidátů do strany). Fanatismus měl přednost nad rozumem. Moc byla často dána lidem, kteří s mocí neuměli nakládat. Dala jim pocit nadřazenosti a privilegovanosti. Dělnický původ měl přednost před schopnostmi. (Nehledě na směšnost požadavku po určité době v dalších generacích, pokud např. měly vyplňovat tuto kolonku děti lidí s dělnickým původem, ale studovaných, pracujících jako úředníci a odborníci,). Často ti jednodušší rozhodovali o těch, kteří je co do inteligence a charakteru, užitečnosti a schopností daleko převyšovali. Nesmyslná a jistě i nespravedlivá byla likvidace všech forem soukromého podnikání včetně menších živnostníků. Socialismus nedokázal najít a zavést správnou motivaci pro další rozvoj společnosti, pro tvorbu a uplatnění nových technologií, pro lepší uspokojení oprávněných potřeb občanů, hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech. Změny v organizaci práce, podpora drobnému podnikání, různé motivační experimenty začaly příliš pozdě. Za vyloženou pitomost považuji zákazy a stahování z prodeje knih, písniček, her a filmů autorů, co emigrovali, co podepsali jisté dokumenty, (nota bene jejichž text pro veřejnost ani oficiálně nezpřístupnili), celoplošné prověrky zaměstnanců „správnosti názorů“ na zásah v r. 1968 apod. Nakonec se ukázalo, že to vše bylo zcela kontraproduktivní.

No ale co tu máme dnes?

Místo demokracie vládu peněz a elit – politicky úspěšní na nejvyšší úrovni i v samosprávách jsou především ti majetní nebo ti, kteří mají bohaté sponzory. No a jak praví lidové moudro, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Nebo také, kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt. V mnoha oblastech života tu vládnou mafie, na jejichž praktiky se bojí posvítit si policisté i právníci.
Konzum nade vše – devastace přírody, zahlcení země plasty a hromadou zbytečných obalů a výrobků na jedno použití.
Stále vyšší je intenzita práce, zadlužení a strach před budoucností, svévole zaměstnavatelů. Postupná privatizace zdravotnictví. Páni si nemohou dovolit zrušit všechny výdobytky minulého režimu (plošné důchodové zabezpečení, bezplatné zdravotnictví aj.), ale stále je oklešťují (viz situace ve stomatologii) a snaží se vykořenit práva pracujících ze zákonodárství (viz volání po úplném zrušení zákoníku práce).
Zánik menších firem a obchodů a vznik obrovských nadnárodních celků a monopolů. Nemohu se ubránit pocitu, že i některá současná protikoronavirová opatření k tomu záměrně směřují. Skoro bych to nazvala cílenou likvidací naší ekonomiky a směřováním k větší závislosti na Západu, ne-li vlastizradou.
Ztrátu soběstačnosti v oblasti potravin. Rozprodání národního majetku do zahraničí.
Překrucování historie. Dříve se možná některé jevy a události glorifikovaly a jiné nezdůrazňovaly, či přímo zamlčovaly. Dnes se ale vyloženě lže. Ten poměr adorace a zatracení se obrátil o 180 stupňů a rozpory daleko více prohloubily. Dřívější výklad historie vedl k hrdosti a k vlastenectví, k přátelství mezi národy. Dnes nás vedou k nenávisti, ke kosmopolitismu, přesvědčují nás, že jsme byli vždy hlavně Evropané, součástí západního světa, jeho kultury a že naším odvěkým nepřítelem bylo Rusko. Paradoxně by nás na druhou stranu klidně nechali zaplavit islamisty.
A pokračujme ve výčtu toho, co tu máme dnes. Je to i přebujelá státní správa, úděsný růst byrokracie. Neúměrná závislost státu na různých soukromých firmách, zejména v oblasti IT.
Neustálé řinčení zbraní, zatažení naší republiky do různých válečných konfliktů, na nichž nemáme pražádný zájem, které proti nám spíš obrátí pozornost islámských teroristů. Skřípu zuby kvůli vstupu naší republiky do NATO a našemu podílu na bombardování civilních cílů v bývalé Jugoslávii. V televizi jsem viděla medailon herce Tomáše Tὅpfera, kde se chlubí svou účastí na tomto vstupu do NATO. Inu, jako šéf pátračky v Brně v Moskalykově Četnických humoreskách byl dobrý, ale já ho budu do smrti vidět jako Hrobníka – tedy vraha z jedné detektivky. Má svůj podíl na tom, že přes naše území létaly německé bombardéry na srbské nemocnice a železnice.
V historii byli vždy pronásledování ti, co nesdíleli všeobecné nadšení doby – dobře na to upozornil Čapek ve své Bílé nemoci, platilo to ve francouzské revoluci koncem 18.století, ve třicátých letech v Sovětském svazu (viz trilogie Anatolije Rybakova Děti Arbatu, Strach a Prach a popel), platilo to v padesátých letech u nás (viz Žert Milana Kundery), a platí to bohužel i dnes – ti, co nesdílí nadirigované, vnucené nadšení z vítězství a z návratu kapitálu, z našeho členství v NATO a podpory jejich mocenských plánů, jejich tažení proti Rusku, jsou označováni za extremisty, nepřátele, nebezpečné rusofily a bolševiky, tedy „zločince“.
A dalo by se hodně dlouho pokračovat.

Závěrem asi tolik. Podle mého názoru byl dřívější systém Národní fronty, kdy se kandidáti do Národního shromáždění postupně vybírali a široce představovali veřejnosti spolu s volebním programem, který se zavázali dodržovat a který se skutečně plnil, daleko demokratičtější než současný systém a volební boj nejrůznějších politických uskupení. Voliče potřebují jen k volbám, po nich na své sliby a na voliče kašlou. Zaneřádili právní systém nepřehledným množstvím právních norem, které mají desítky a snad i stovky úzce účelových novel, znehodnotili právní jazyk tak, že textům nerozumí mnohdy ani právníci, často připouštějí dvojí výklad, a tím se zase živí velký počet různých vykladačů a školitelů. Dříve právní předpisy a metodiky byly důkladně odborně připravovány a platily roky bez nutnosti úprav. A výklad školitelů byl jednotný!
Pro to vše kandiduji za komunisty. Všem nepravostem je třeba se postavit, a to komunisté dělají. Nedávno se tuším v Blesku posmívali komunistům, že svými frázemi nemohou získat mladé. Frázemi jistě ne, ale věřím, že mnoho mladých již pochopilo, jak je jim současným režimem ukradena budoucnost. Jistě chtějí šťastnější a klidnější život pro sebe a své budoucí děti. A touha po životě v míru a bezpečí, ve zdravém prostředí není fráze.

Věra Kučerová,

kandidátka do voleb do Poslanecké sněmovny
Březen 2021
skola2 773 X

KH KV KSČM

 

Doporučujeme

halo noviny logo

Reklama

logo komise mladeze

Go to top