Rozhovor se Soňou Markovou k násilí na ženách, mužích, dětech i seniorech

Soňa Marková: Istanbulská úmluva má velký smysl
markova 17 wTento rok by náš parlament měl ratifikovat, tj. hlasováním potvrdit, mezinárodní smlouvu o připojení České republiky k tzv. Istanbulské úmluvě. Ta shrnuje vše o prevenci domácího násilí a násilí na ženách. Zavládl kolem toho velký rozruch. Čemu to přisuzujete?
Lidé se odpradávna báli toho, co neznali. Dnes disponujeme nejmodernějšími technologiemi, které nám umožňují seznámit se podrobně s veškerými potřebnými informacemi. Na druhé straně to však dává velký prostor k záměrně zkresleným až nepravdivým sdělením, která jednoduše manipulují jednotlivci i masami. Doba je nesmírně rychlá a na pracné ověřování informací či podrobné studium není čas. Na začátku tak může být zlý úmysl či určitý záměr zainteresované skupiny lidí, a potom už pokračuje často nevědomé - rychlostí blesku - přebírání něčí manipulace.


Nejprve se do obsahu této úmluvy Rady Evropy pustila katolická církev a další konzervativní subjekty jako KDU-ČSL či TOP 09. Tvrdí, že v důsledku úmluvy budou roztrženy rodiny, děti budou odebrány, o pohlaví rozhodne každé dítě samo apod. Věříte takové »argumentaci«?
Katolická církev je proslulá svojí konzervativností a církevní dogmata přímo vybízejí k tomu, aby byly myšlenky přebírány bez výhrad - je nutné věřit, ne zpochybňovat. Lidovci mají ke katolické církvi tradičně velmi blízko, a tak jim nesmysly o popírání tradiční rodiny a nuceném odebírání dětí nedělají problém. Koneckonců pro ně je stále zřejmě nejvyšším ideálem »kuchyň, kostel, postel« a současná moderní emancipovaná žena, rozhodující si sama o svém životě, vzdělání, práci, zapojení do veřejného života i o tom, zda a jestli vůbec bude matkou používáním antikoncepce, není tou správně lidovecky tradiční. Důsledný boj proti veškerému domácímu násilí, nejen na ženách, je jim tak proti mysli, stejně jako práva pro všechny lidi bez rozdílu pohlaví, světového názoru, náboženství či sexuální orientace.

Ale i někteří levicoví politici a občané mají výhrady. Jsou oprávněné? Můžete shrnout to nejpodstatnější z úmluvy?
Úmluva od států vyžaduje především ochranu obětí domácího násilí! To znamená zajistit, aby cílem veškerých opatření bylo zajištění potřeb a bezpečnosti obětí, vytvořit specializované podpůrné služby, které budou obětem a jejich dětem poskytovat lékařskou pomoc a psychologické či právní poradenství. Důležité je také zajištění dostatečného množství dočasných útočišť a bezplatné nepřetržité telefonní linky důvěry.
Dalším závazkem je efektivní stíhání pachatelů. Tedy aby násilí vůči ženám bylo považováno za trestný čin a náležitě trestáno. Současně s tím je třeba zajistit, aby pro žádný násilný čin nemohly být přijatelné výmluvy na kulturu, tradiční zvyky, náboženství nebo takzvanou čest. Zároveň, aby v průběhu vyšetřování a soudního řízení měly oběti možnost využít speciálních ochranných opatření. Velmi důležité je také, aby orgány zajišťující dodržování zákona reagovaly na žádosti o pomoc bez prodlení a nebezpečné situace dokázaly adekvátně zvládnout. Nezbytná jsou preventivní opatření - proškolení odborníků, kteří pracují s oběťmi, zvyšování povědomí o různých formách násilí a jejich traumatizující povaze, zahrnutí učebních materiálů týkajících se problematiky rovnosti do učebních osnov na všech stupních vzdělávání či spolupráce s nevládními organizacemi, médii a se soukromým sektorem ve snaze oslovit nejširší veřejnost.
V zájmu důsledného naplňování úmluvy se také požaduje vytvořit specifický monitorovací mechanismus. Skupina odborníků bude dohlížet na to, aby stát postupoval v souladu s úmluvou, a zajistí tak její dlouhodobou efektivitu.
Úmluva se sice vztahuje primárně na různé formy násilí páchaného typicky na ženách. Zároveň ale – a to zdůrazňuji - vyzývá smluvní státy, aby stejnou ochranu poskytovaly i mužům a dalším skupinám osob, jako jsou děti nebo senioři, v rolích obětí.
Istanbulská úmluva se zrodila v roce 2011. K letošnímu 1. září ji ratifikovalo 33 států. Dvanáct zemí včetně Česka ji zatím podepsalo. ČR svůj podpis připojila v květnu 2016 a nyní se čeká na ratifikaci. Upřímně, moc nechápu, jaké výhrady mohou mít politici a političky poté, co si celý dokument doopravdy přečtou. A hlavně pokud znají skutečnou realitu dnešního světa.

A není dostatečné to, co máme již nyní v českém právním řádu? Máme zde trestní zákon, který zná paragraf o domácím násilí, dále zákon o obětech trestných činů, Ústavu ČR…
Kdyby tomu tak bylo, žádné domácí násilí by na našem území již neexistovalo. Jenže ono se vyskytuje v nemalé míře. Oběti mohou být vystaveny fyzickému násilí v podobě strkání, fackování, tahání za vlasy, smýkání, házení předmětů nebo znehybňování. Násilník svoji oběť často trýzní i psychicky pomocí slovního týrání, ponižování, zesměšňování, permanentní kontrolou, výslechy či vyhrožováním. Ženy se také setkávají se sexuálním násilím formou vynucování intimních kontaktů. Násilí se však může objevit i v ekonomické rovině a spočívá v zamezení možnosti disponovat s finančními prostředky, v zákazu získání zaměstnání, neposkytování peněz či dokonce vystavování hladu. V sociální oblasti pak dochází k zákazu kontaktu s rodinou a přáteli, k nemožnosti využívání komunikačních prostředků a někdy i k úplné sociální izolaci.
K násilí dochází většinou v soukromí za zavřenými dveřmi domácností a zvlášť to psychické je těžko prokazatelné. Mezi obětí a násilníkem je většinou blízký partnerský nebo příbuzenský vztah a oběti se často nejen bojí, ale stydí násilí přiznat, i když se jedná o opakované, dlouhodobé a stupňující se útoky. Nebezpečí tkví v ohrožení samotné lidské důstojnosti, zdraví, a dokonce i života obětí. Často bývají přítomné i děti, které strádají a zároveň získávají negativní vzory a následně považují projevy násilí za normální.
Česká republika odhaduje výši ekonomických dopadů domácího násilí (náklady policie, státních zastupitelství, soudů, přestupkových řízení, poskytovatelů sociálních služeb, zdravotní péče, náklady na vyplacené nemocenské a podpory v nezaměstnanosti) na 1328,2 milionu Kč. Mnohem závažnější jsou ale samozřejmě lidské a emocionální dopady. Ročně u nás zemře v důsledku domácího násilí několik desítek žen, 150 tisíc jich je ošetřeno kvůli napadení partnerem. Prostě - Istanbulská úmluva má velký smysl.

Na slavnostním setkání, které pořádala KSČM v předvečer 28. října u příležitosti 100. výročí vzniku republiky, jste vystoupila s referátem o ženách, jež usilovaly na úsvitu ČSR o rovnoprávnost s muži ve veřejném prostoru a současně se na zrodu republiky spolupodílely.
Ano, velmi mě těšilo, že jsem se mohla tohoto tématu ujmout. Do 90. let 19. století docházelo na našem území ke spojování emancipace žen s emancipací celého českého národa. Emancipace národa byla klíčová, a proto ženy a muži spolupracovali. Na rozdíl od amerického nebyl český feminismus zaměřen proti mužům a za prvního českého feministu je považován Vojta Náprstek. Ten dokonce vyvolal skandál, když říkával, že »ženy a muži jsou si rovni a mohou pracovat«. Spolu s Karolínou Světlou založili známý Americký klub dam.
Další spisovatelka, Eliška Krásnohorská, zase stála v roce 1890 u vzniku prvního ve střední Evropě českého ženského gymnázia Minerva. Nejdůležitější nenaplněnou otázkou bylo totiž vzdělávání žen a Minerva sehrála obrovskou úlohu. Ženy a dívky se dosud mohly realizovat pouze v sociální dobrovolnické práci, dobročinnosti a filantropii.
Právě v 90. letech nastupuje nová generace žen, která prosazuje již ženy do veřejné sféry. Už nemají být pouze matkou a manželkou, ale rovnoprávnou v přístupu ke vzdělání, politice a práci. Čekala je ale ještě dlouhá cesta, když si uvědomíme, že teprve v roce 1919 byl u nás zrušen celibát učitelek. Vysokoškolské vzdělání bylo ženám stále nedostupné a první vysokoškolačky–lékařky vystudovaly na švýcarských školách. Jejich diplomy rakousko-uherské mocnářství nenostrifikovalo a nemohly si ani kvůli odporu mužů zřídit praxi! Paradoxně pak působily v muslimské Bosně a Hercegovině jako lékařky pro ženy. Teprve po roce 1900 získala diplom první doktorka filosofie Marie Zdeňka Baborová a první lékařka Anna Honzáková. V tuto dobu začíná druhá etapa boje za rovnoprávnost mužů a žen ve veřejném prostoru.

Jak se o ženskou emancipaci zasloužil Tomáš Garrigue Masaryk?
Již od mladého věku, kdy se seznámil s Charlottou Garrigue, jež ho v tomto smyslu velmi ovlivnila, publikoval své přednášky Moderní názor na ženu a Postavení žen v rodině a ve veřejném životě. Vyslovil tehdy nebývalé myšlenky o tom, že muž a žena jsou si rovni, a také, že hovořit o ženské otázce je nesmysl, jelikož je to otázka společnosti, jak se staví k mužům a ženám. Masaryka můžeme bez nadsázky označit za prvního (a zatím posledního) prezidenta-feministu. Samo za sebe hovoří i to, že ke svému příjmení připojil i rodné příjmení své ženy. TGM považoval ženská práva za součást práv lidských. Ve svém díle Ideály humanitní napsal: »Z těchto práv člověckých rodí se dále práva národní a jazyková, práva sociální a hospodářská […] a konečně kodifikují se již práva ženská a dětská (moderní právo rodinné).«
Jeho názory byly nadšeně přijímány tehdejšími feministkami, především Františkou Plamínkovou, která stála v roce 1903 u zrodu Ženského klubu českého. Ten usiloval o prosazení rovnoprávného přístupu k zaměstnání, a hlavně volebního práva žen. Plamínková založila v roce 1905 Výbor pro volební právo žen.
Pro zajímavost - první zemí světa, kde bylo všeobecné volební právo pro ženy zavedeno, se stal Nový Zéland (1893). Čs. republika měla volební právo žen uzákoněno od roku 1919.

První uchazečky o zastupitelský mandát identifikujeme již na přelomu 19. a 20. století…
Do konce 19. století se žádná žena přímo nepokusila získat ve volbách do zemských sněmů mandát. Poprvé se o to kandidátky pokusily ve volbách do českého zemského sněmu v roce 1908. Tehdy kandidovaly tři ženy, Karla Máchová za sociální demokracii, Božena Zelinková za tzv. státoprávní stranu společně s dalšími politickými subjekty, a Marie Tůmová nominovaná Výborem pro volební právo žen. Bohužel ani jedna z nich neuspěla, ale určitý počet hlasů od voličů dostaly. V roce 1911 se k problematice ženského volebního práva vyjádřil také TGM, jenž společně s dalšími poslanci podal návrh na rozšíření volebního práva do Říšské rady pro ženy. Podle něj mělo být ženám přiznáno nejen aktivní, ale také pasivní volební právo.

Komise žen ÚV KSČM pořádala před časem seminář o Boženě Vikové-Kunětické, nevýrazné spisovatelce, jež však má jedno nezpochybnitelné prvenství…
Byla první ženou zvolenou do zemského sněmu. To byla zcela ojedinělá událost mající dosah i za hranice Českého království. Viková-Kunětická byla zvolena v doplňovacích volbách do Českého zemského sněmu v roce 1912. Zajímavé je, že se v tomto případě politické strany dohodly pouze na ženských kandidátkách. Mladočeši navrhli jako svoji kandidátku právě Vikovou-Kunětickou, kterou podpořily rovněž aktivistky z ženského hnutí, i když tato kandidátka zdaleka nesdílela jejich názory na řešení ženské otázky. Vyjma Staročechů a klerikálních stran ji podporovaly i další politické strany, díky čemuž nakonec uspěla. Vedle Norska a Švédska šlo o první ženu v Evropě, která získala poslanecký mandát! Do sněmu však nakonec neusedla, protože jí místodržící, kníže František Thun, odmítl vydat potřebná osvědčení.

Jaký byl postoj politických stran k volebnímu právu žen?
Různý, od jednoznačné podpory až k jednoznačnému odmítnutí. Ve svém programu podporovala ženskou otázku nejvíce Česká pokroková strana, dále pak sociální demokraté a národní socialisté. Zcela odmítavý postoj vůči emancipaci žen, a to nejen v politice, měly zpočátku katolické politické strany i katolická ženská hnutí, protože ideologie katolické církve v tehdejší době odmítala veřejnou činnost žen s výjimkou charitativní. Za tímto historickým zpátečnictvím hledejme i dnešní kritiku Istanbulské úmluvy od církevních kruhů.
Na formální zrovnoprávnění s muži v politické rovině musely ženy počkat až do roku 1918, resp. 1920, kdy byla jejich práva zakotvena v ústavě nové Československé republiky.

Které činné političky se jako první zapojily jako zákonodárkyně do správy republiky?
První poslankyně zasedly do poslaneckých lavic Revolučního Národního shromáždění 14. listopadu 1918. Členkami Revolučního Národního shromáždění se staly Božena Ecksteinová-Hniličková, Irena Kaňová, jež v roce 1919 nahradila prezidentovu dceru Alici Masarykovou, Františka Kolaříková, Anna Chlebounová, Luisa Landová-Štychová, Božena Viková-Kunětická, Ludmila Zatloukalová-Coufalová a Františka Zemínová. První regulérní volby do Národního shromáždění proběhly v dubnu 1920 - 18. dubna do Poslanecké sněmovny a 25. dubna do Senátu. Můžeme říci, že od roku 1918 tvořil ženský prvek nedílnou součást čs. politické scény.
Tyto volby byly pro ženy zcela nepochybně důležité. To dokládá především jejich volební účast, která byla v případě voleb do Sněmovny o více než dvě procenta vyšší než volební účast mužů. Při volbách do Senátu jejich volební účast v porovnání s muži sice mírně poklesla, stále ale překračovala úctyhodných 90 procent. Úlohu žen v těchto volbách si velmi dobře uvědomovaly všechny relevantní politické strany, což je patrné z obrovského množství nejrůznějších článků a výzev adresovaných právě voličkám. V důsledku první světové války totiž rozdíly v počtu mužů a žen v některých volebních krajích činily téměř deset procent ve prospěch žen.
Parlamentní volby 1920 také ukázaly, že se mohou prosadit výrazné osobnosti ženského hnutí, které se politické činnosti dlouhodobě a aktivně věnovaly. Na jednu stranu jejich umístění na volitelných místech v rámci kandidátních listin jasně dokazovalo, že se tyto ženy těší ve své politické straně respektu a že je jejich činnost řádně oceněna, na druhou stranu ve většině případů byly ženy na kandidátních listinách uvedeny spíše do počtu, protože se jejich jména objevovala na pozicích, které zvolení znemožňovaly. Takže jak vidíte, nic nového pod sluncem… Do Národního shromáždění bylo zvoleno 13 poslankyň a tři senátorky.

Z jakých poměrů pocházely první členky Národního shromáždění?

V drtivé většině ze skromnějších sociálních poměrů a většinou byly politicky aktivní již před vznikem ČSR. Naprostou samozřejmostí byla jejich angažovanost v ženských hnutích. Většina z nich před dosažením mandátu vykonávala nějakou profesi nebo byla aktivně zapojena do činnosti některé z politických stran či ženských organizací. Do kolonky původní profese si většina psala úřednice a učitelka. V několika případech redaktorka ženských časopisů. Některé úspěšně kandidovaly i v komunálních volbách, které se konaly v polovině června 1919. První starostkou byla zvolena majitelka velkého statku v obci Svésedlice na Moravě Ludmila Zatloukalová-Coufalová, kandidovala za agrární stranu.
Představitelky této první významné generace žen političek se vyznačovaly celou řadou shodných rysů, vedle zcela běžných témat a společenských problémů, které řešily společně se svými kolegy poslanci, se totiž zcela pochopitelně věnovaly mnohem výrazněji ženským tématům. Některé z jejich návrhů pak dokonce byly schváleny a částečně zlepšily životní podmínky žen a dětí ve společnosti, jiné však přijala až poválečná čs. republika lidově demokratická, a zejména socialistická.
Někdy slyším i mezi lidmi na levici takové nemístné poznámky, s despektem, o feministickém a ženském hnutí. Uvědomme si však, že toto emancipační hnutí naplňovalo a naplňuje princip rovnosti lidí, a proto patří ze své podstaty do výbavy levice. Tak k tomu přistupujeme i my členky Komise žen ÚV KSČM, které jsme hrdé na to, že kráčíme ve stopách mnohých skvělých žen před námi, které v nesrovnatelně složitějších podmínkách klestily cestu pokroku.

20. 11. 2018
Rozhovor Haló novin s předsedkyní Komise žen ÚV KSČM Soňou Markovou
Autor: Monika HOŘENÍ
Zdroj: Haló noviny, 20.11.2018
skola2 19 X

KH KV KSČM

Doporučujeme

halo noviny logo

Reklama

logo komise mladeze

Go to top