Ukradená revoluce

ransdorfPhDr. Miloslav Ransdorf, CSc. – Vzpomínám si na Menzelův skvělý film Skřivánci na niti. Jeden z hlavních hrdinů, kladenský dělník a přítel Antonína Zápotockého, se táže, kam se nám poděla pravda. Někdo ji snad ukradl? Hrdinové filmu sjíždějí dolů do šachty a divákům běží mráz po zádech. Jiří Menzel je mistr katarze.


Ale zpět k době po roce 1945. Tak jako Šmeral s Gottwaldem, tak i Beneš věděl, že svět po válce nenaváže na situaci z roku 1938. Bylo mu jasné, že o svá práva se přihlásí masy, že půjde o větší díl sociálních, hospodářských i kulturních práv. Byl ochoten jít ve znárodňování dokonce dále než komunisté, jen aby udržel systém okresních hejtmanů a (byť i zjednodušeného a pročištěného) politického stranictví, jehož nectnosti a problémy v mládí pranýřoval.
Komunisté dobře věděli, že důležité bude zatáhnout do tvorby politiky lidové vrstvy, a proto spatřovali ve struktuře národních výborů klíčový prvek revoluce a prosadili ho. Vytvořili si platformu pro mobilizaci lidí i ve sjednocených odborech, kde sice v ústředí neměli většinu, ale v čele charismatického a respektovaného Antonína Zápotockého, který přežil 6 let koncentračního tábora. Uměli také využívat rozporů mezinárodní situace, především pak nesmírný vzestup prestiže Sovětského svazu, který za cenu strašných obětí porazil většinu německých divizí.
KSČ měla před volbami roku 1946 už 1 milion členů. Strana, která přišla o třetinu předválečných členů, jíž nacisté vybili její intelektuální špičky, překypovala energií a měla jako jediná ucelený program a nespornou kulturní hegemonii v československé, a především v české společnosti. Vedla také velice účinnou a moderně řízenou propagandu. Je příznačné, že rok po převzetí moci už zavládl pocit, že podobné propagandy už strana nepotřebuje a tým složený z mediálních specialistů byl zrušen.
Rovněž ekonomická politika strany byla zajímavá. Frejka a Goldmann stavěli na srovnatelných výhodách naší ekonomiky. Chtěli například rozvíjet automobilový průmysl, který měl náskok oproti západní Evropě. V hutním průmyslu preferovali např. produkci plechů pro auta. Jistě, přebudování struktury zahraničního obchodu vyžadovalo už tehdy investice do těžkého průmyslu, ale zatím v přiměřené podobě.
KSČ uměla vytvořit v Košickém vládním programu hřiště pro poválečný politický život. Vázala protiklady, uměla je správně hierarchicky vřazovat, její taktika a strategie byly opravdu mistrovsky zvládnuty. Vedení strany hrálo společně jako orchestr. ČSR se první vzpamatovala z následků války. Rostl ale tlak na urychlené převzetí moci. Uvedu dva významné faktory: jaderné soupeření a vznik státu Izrael.
O prvním momentu se mluví už dlouho. Po zpřístupnění sovětských pramenů je náš vhled do situace ale jasnější. Z tří zemí, kde bylo tehdy dost uranu pro vojenské účely (Kongo, Kanada, ČSR), dosáhli Sověti jen na Československo. I z tohoto důvodu jsme se ocitli v centru pozornosti Beriji a jeho lidí (Berija vedl státní program získání jaderné zbraně). Po této stránce měla naše země obrovský strategický význam a stala se brzy kolbištěm studené války.
O druhém momentu se zatím téměř nepsalo, snad s výjimkou studie ústeckého historika Čermáka, který obsáhle prostudoval moskevské archivy. Na Palestinu se vztahovalo zbrojní embargo. Britové jeho dodržování až žárlivě střežili. Izraelští „otcové národa“ (Ben Gurion a další) využili dočasného výkyvu v sovětské politice, která podpořila vznik státu Izrael. ČSR byl jediný stát, kde se mohla vytvořit vláda, která by Ben Gurionovi a jeho přátelům vyšla vstříc. Byl tu dlouho letecký most mezi Prahou a Tel Avivem (dokonce dvojí), u nás se cvičily vojenské kádry a československá pomoc byla zejména v první fázi konfliktu prostě klíčová pro přežití státu Izrael. Slánský v dodávkách pokračoval (a to se mu později vymstilo) i poté, kdy Sověti výhybku politiky vůči Izraeli přehodili, když pochopili, že Izrael kýženou letadlovou lodí na Blízkém východě nebude.
K vítězství v únorovém střetu pomohli komunistům i politici nekomunistických stran svou nekompetentností. Vyvolat vládní krizi a jet pak na šibřinky na Moravu (jako to udělal Petr Zenkl) je prostě hloupost. Beneš byl zoufalý i z Američanů. Psal velvyslanci Steinhardtovi, že on by okázale dával americkou pomoc zemím, kde komunisté jsou vlivní, ale nemají většinu. Tím by se zvýšila šance pozice nekomunistických stran posílit. Diskriminace zemí, kde jsou silné komunistické strany, je postup nepromyšlený.
Gottwald dosáhl svého a mohl rekonstruovat (byť i s použitím nátlakových prostředků) vládu v duchu ústavy z roku 1920. Od té chvíle začíná postupný rozchod mezi Benešem a komunisty, jehož symbolickým mezníkem se stala Ústava 9. května. Prezident ji odmítl podepsat a v červnu na jeho místo přišel Klement Gottwald. Ten dlouhodobě varoval, že komunisty mohou porazit především vlastní chyby.
Po únoru už některé záhy přišly. Jednotná kandidátka je jednou z nich. Nekomunistické strany byly v rozkladu, jejich členstvo se masově hrnulo do KSČ. Celé okresní organizace přecházely! Z původních 900 tisíc národních socialistů jich na podzim 1948 zůstaly jen tři tisíce. Z nekomunistického prostředí přišla i myšlenka jednotné kandidátky.
Druhá velká „hrubka“ bylo uspěchané a nezvládnuté sjednocení komunistické a sociálnědemokratické strany. Z 363 tisíc sociálních demokratů se jich po slučovacím sjezdu ocitlo v KSČ jen 118 tisíc, tedy pouhá třetina.
Hlavní bylo to, že KSČ pod tlakem z Moskvy opustila svůj volební program z roku 1946, jakýsi pakt s československými občany. Sovětský systém se prosazoval více a více a není náhoda, že Gottwaldovy články a projevy, kde se mluví o specifické československé cestě k socialismu, se dlouho nemohly tisknout. Jsou to dodnes zajímavé texty. Brzy se stal obětí asimilace k sovětskému vzoru i systém SPH, systém plánovaného hospodářství, kde i státní podniky vystupovaly jako tržní jednotky.
A v době konfrontace obou bloků se na náš malý, tehdy dvanáctimilionový stát, který vedl dílo poválečné obnovy, osídloval pohraničí, industrializoval Slovensko i další země sovětského bloku, valily úkoly, které Češi a Slováci prostě zvládnout nemohli. Změnil se i charakter komunistické strany. Strana byla fakticky postátněna. V době IX. sjezdu měla ve dvanáctimilionovém státě
2 411 000 členů. Takové procento obyvatel nikde žádná komunistická strana neměla. Za těchto okolností i to, čeho bylo dosaženo (a nebylo toho málo!), mělo hořkou pachuť opuštění programu a stylu politiky, kde KSČ dovedl k vítězství. Pocit hrdosti nad mistrně vedeným politickým zápasem vystřídalo pro mnohé tušení, že revoluce byla těm, kteří jí pomáhali k životu, ukradena. Protože instituce začaly pohlcovat samu myšlenku a oddělovat ji od zájmů těch, kteří ji vyzdvihli. Tento pocit měli i hrdinové uvedeného Menzelova filmu; o skutečnou katarzi jsme se pokusili v šedesátých letech. S úspěchem pouze částečným a dočasným.

(Haló noviny 25. 2. 2008)

skola2 228 X

KH KV KSČM

Doporučujeme

halo noviny logo

Reklama

logo komise mladeze

Go to top