Již jste se mnozí seznámili s množstvím reakcí na volby, jejich souvislostmi od znalých analytiků a komentátorů. Dosti se objevují možné souvislosti a kritiky. Hnutí ANO sice zvítězilo, ale ne výrazně. I když se zmiňuje převaha opozice a s nezvolenými stranami a nevoliči – 2,8 milionů voličů proti 2,5 milionům SPOLU a Pirátstanu. Jejich vítězství je trochu to Pyrrhovo. Naši prohru to ale nesmaže.

Měli jsme, dá se říci, využity všechny možnosti předvolební. Druhou záležitostí byla možnost financovat všeho více. Měli jsme k dispozici krajský web i okresní, jičínský facebook i krajský, ale sledovanost nebylo nějak závratná. Na sociálních sítích kandidáti byli, ale ne moc viditelní ve smyslu kampaně, až na Zdeňka nebo Marcelu, al i další – jistě jsem nestihla všechno projít... Strana měla odborného manažera, ale nestačilo to – z centra bylo vydáno dost variant aktuálních letáčků a propagačních obrázků k situaci pro sociální sítě. Mohly se k lidem dostávat rychleji i šířeji, jenže dobrovolníků je pořídku. Mezi kraji jsme byli v absolutních hlasech třetí předposlední. Nejvíce hlasů měl – Středočeský a Severomoravský kraj. Preferenční hlasy kandidátům také ne zcela odpovídaly původnímu pořadí, ale přesun měla úspěšný jen Soňa Marková.

V minulém století máme za sebou tři světové války. První, druhou a »studenou«. Ty první dvě za sebou zanechaly miliony mrtvých a zničené země, ta poslední se obešla bez oněch milionů, ale byla neméně zlá, způsobila zbytečné ztráty a ohrozila existenci národů. Nyní začala zase nová »studená« válka, nová vlna devastujících rozhodnutí hrozí změnit »studenou« na »horkou«. Tentokrát ona »horká« by mohla smést nejen nás v Evropě, ale i celou civilizaci. Přitom není v zájmu našeho národa ani vypuknutí nějaké lokální, kterou by vyvolal v touze po dalších trzích, po dalším ovládnutí surovinového bohatství, nenasytný kapitál.

Je mnoho příležitostí k oslavám, které se opakují a vyplývají z různých dat narození, svátek atd. K oslavě narozenin se stačí jen narodit, děje se tak bez našeho zvláštního přičinění… Proto, abychom však zde mohli dnes slavit tento jeden z nejvýznamnějších českých i slovenských svátků, musely protéci hektolitry lidské krve. My, zástupci východočeské větve Českého svazu bojovníků za svobodu, jsme se bez ohledu na nesmyslné politické hašteření přišli poklonit a vzdát čest padlým bojovníkům za svobodu, bojovníkům proti fašismu a nacismu. A jsme potěšeni, že si Východočeši, včetně představitelů města, přišli na mnoha místech, samozřejmě za dodržení všech nařízených opatření, připomenout tento svátek. Nejsme Pražané a historická pravda je pro nás nezpochybnitelná, politické hrátky musí jít stranou. Přišli jsme k pomníčkům v Hradci Králové, Odolově a na mnoha dalších místech.
Před 76 lety, což je v podstatě nedávno, končila doba, která za sebou nechala miliony mrtvých, sta tisíce zmrzačených a duševně otřesených a tisíce sirotků. Za vším stály dobyvačné národy, kterým vévodilo nacistické Německo.

Proč jsem zůstala ve straně. Tím bych začala. Důvodů k tomu mám více. Především nehodlám plivnout na hrob tátovi, který se stal komunistou po skončení války, pocházel ze skromných poměrů a vždy jednal nezištně a čestně. Snažil se i na úkor svého volna a rodiny pomáhat všem, kdo to potřeboval. Bral zcela vážně ideje o rovnoprávnosti lidí, odstranění vykořisťování, zlepšení poměrů nemajetných. A neměl to vždy se stranickými špičkami jednoduché. Nechci být jako ti, co z prospěchářství či zbabělosti převlékají kabáty. Znám pár takových, kteří se před rokem 1989 mohli přetrhnout, aby se mohli dostat do strany a dělat kariéru, a po revoluci na komunisty plivali nejvíc ze všech.